THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další ze série zajímavých australských kapel nás pro změnu zavede do toho nejtemnějšího podzemí metalové scény v Brisbane. Pod krásným malovaným obalem je hladová černá díra, kterou rámuje ten nejčernější doom metal a syrový rezavý sludge. Protinožci tento hladový chřtán krmí nihilismem, neústupností i šamanskými rituály.
Hlavní stavební hmotou tu jsou špinavé, pomalé a kolovrátkovité riffy, které se celým albem rozvážně valí se stejnou nekompromisností, jako láva z činné sopky. V pomalém hypnotickém tempu a melodiích, jež tu a tam prokreslují kytarové kvádry, je mnoho z dřevní prapodstaty žánru. Tyhle jednotvárné kytarové masivy se s železnou pravidelností opakují a po chvilce působí stejně nakažlivě, jako rituální rytmy primitivních kmenů. Po chvilce přestanete vnímat to, že tato bustrovaná hniloba má svůj povrch, zvrásněný mnoha četnými vyhrávkami, co až omamně navozují stavy srovnatelné s intoxikací. Skřípavé kytary, sklepní zvuk a rozostřené vokály tu skvěle zapadají do feelingu alba.
Výrazným vytržením z pravidelného tempa je pak skladba „The God Beyond“, která se násilně láme z nasypaného blackmetalového úvodu do atmosféry, jež jakoby vypadla z těch nejambietnějších ploch WOLVES IN THE THRONE ROOM. Pro milovníky špinavých metalových podivuhodností povinnost.
7,5 / 10
Deathsteps To Oblivion (2014)
Ritual Executions (2009)
Nocturnal Funeral (EP) (2008)
The Dead (2007)
Vydáno: 2014
Vydavatel: Transcending Obscurity
Stopáž: 32:57
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.